Jak žhavý plamen, jenž mne celou sžírá,
jak věčná lampa láskou napájená
tam nad oltářem dÓmu všehomíra,
hvězd paprskem a krásou ozářená,
mé srdce hoří. Musy mojí lyra
zní jasnou nocí sladce roztoužená,
a zpěv se nese, kam zrak nedozírá,
jak modlitba tak vroucí, bezejmenná.
Ten věčný pramen, z něhož rty mé pijí,
má zřídlo svoje v hvězdách, slunném jase
a v moře věků věčna vylévá se.
Ó, lásko! Tebou zmírající žiji!
Nad hvězdnou klenbou, nad azurem nebe
duch nekonečnost shlédl, poznav Tebe.