Nech minulosti, nechať odpočívá
jak šerý přízrak v stínu tichých hrobů,
jež pod břečťanem omšelého zdiva
dnes přečkaly vší nenávisti zlobu.
Květ imortely, jenž tam v trávě stlívá,
Ti připomene ještě zašlou dobu,
jak modré oko – leč ta něha snivá
jen zjeví Tobě marnosti vší mdlobu.
Nech spát ty hroby – nač se, drahý, vracet,
kde východu již do života není
a cesta ve tmě začíná se ztrácet?
Hleď! Žhavě vzplanul skvělý azur nebe...
již nevzpomínej slz a utrpení –
den bílý svítá – a já věřím v Tebe!