A pak Jsi prosil: „Ne, ty drahý můj!“
jsem řekla. Smutno bylo mi a k pláči,
když na Tvé líci žal Jsem zřela Tvůj,
mně bylo jako zoufalému hráči.
„Nuž s Bohem,“ děl Jsi – „Bůh Tě opatruj“ –
zřím stále stín Tvůj, jak tam s Tebou kráčí...
Buď smírný, větře, mírně v plachty duj!
Loď v přístavu se zvolna kolem stáčí.
A na hladinu tichou hledíc moře
a nad níž skvěl se první zoře svit,
jsem cítila: žít není trpět hoře.
Tam na palubě mával šátkem kdosi,
já poznávala, že je krásné žít
a vzdát se lásce, když Tě o to prosí.