Jak Penelopa přadeno své předu –
do dálky hledím v obzor zatemnělý,
na moři pluje hrdina můj smělý,
kde slunce vychází v tom mračném středu.
Své myšlenky jak lodní plachty vedu
tam, kde se úsvit chvěje zrůžovělý,
kde kapky rosy na stráně se schvěly
a prozářily čistý křišťál ledu.
Má žhavá touha všechno obejímá,
jak orel pyšně letí do oblaků,
že z odvahy té duši závrať jímá.
Svět, život, vesmír, budoucnost svou celou,
vše vidím v hloubi předrahého zraku
jak záblesk slunce svítat nocí stmělou.