Byl jednou jeden smělý hoch
a říkali mu neznaboh;
vždyť boha v pravdě hledal jen
a děl: noc tmou a světlem den.
Z té malé kaply v Betlemě
jak Perun hřímá do země,
hřímá on do nich blesky slov,
až rozrážely klamu krov.
On pravdy mluví trochu moc
a dí: Den v Bohu, ve vás noc!
a když: Jste luza! zakřičí,
ten celý roj naň zasyčí.
A hulákají: Jen s ním pryč,
vždyť jest on na nás pravý bič!
Pryč – smrt mu, on je neznaboh!
A z vlasti musel smělý hoch.
Hle Rýn kde myje Kostnici,
tam zapálili hranici – –
Rýn popel splách – jak stínu zjev,
by snad co duch jim nessál krev.
A žil duch, tělo spálili;
nu – vždyť tím boha chválili,
a jásali – však jásot jich
byl – – mroucího to klamný smích.