Jak mladé slunce chrámu Apollina, lesní dostoupil stráně statný jun a zlatou lýru do svého vzav klína, pochvatem něžným sáhl v stříbro strun.
Však jako uštknut zpátky trhl rámě, – na místo lýry žhoucí cítil kov a shlédnuv níže, meč zřel skvít se v plamě, – na místo strun – tré krví psaných slov.
„Což ďábel na mne z pekla kouzla dýmá?“ a zděšen meč chce z ruky odvrci, než ruka přimrazena jílec třímá, a pěsť jej vřele tiskne ku srdci.
Stmí se. Hlas zazní, jak kdy Cyklop ková: „Již dospěj k vznešené své úrodě! Meč úděl tvůj. Tvým heslem jeho slova – čti!“ – „„Zpěvem k činu, činem k svobodě!““
„Zpěv ovil ti již skráně kvítím vnadným a v srdce vštěpil růží vonný zdroj, však nezryl ještě ňadra vrahům zrádným, a k činům nerozchvěl oteckou zbroj.
Nuž ještě jednou chop se lýry svojí a k bratřím zapěj písní Záboje, pak pomni meče – slov krvavém v znoji a s nimi svatého spěj do boje!“
Však dobýti-li chcete hradu pevna, kde utýraná volnosť v poutech lká, vás jedna vediž mysl stejná, zjevná, jen ta vám ku vítězství požehná.
Než jako s ní i nebes dobudete, a vzdory nést celému lze vám století, tak proti ní hřích blesky do vás vmete, a k smrti sprovodí vás jeho prokletí!“
A hrom si k tomu svoje zapěl Amen a blesk zapáliv širou temnotu ve srdci mládce zažeh’ mocný plamen, jenž ze snění jej zbudil k životu.
A protřev zrak zas držel v ruce lýru, z jejíž se ňader bolný vydral sten, a duše v pěnivém vzkypěla víru, sna z květů pučel jasný, parný den.
A sivý sokol se skály se vznesl nad mládcem mířil v nebes slnotrůn, jakoby boje opověď tam nesl, vždy výš a výš, už nezřel víc ho jun.
I mávnuv jako mečem lýrou, pádí pryč z chrámu svaté, tiché milosti, víc nezřelo ho nebe jeho mládí... kdož ví, ký dům ho nyní uhostí.
Zapadlo slunko v tůni zkrvavenou, černým se pláštěm země zastřela, v divokém štěku feny lesem ženou, co umrlčina krajem začpěla.
Pěvcova pláně holá, osamělá, tajeným bolem často povzdychá, kdy černá bouře, v dáli rozdunělá, zde zmírajícím echem utichá.
Jak kouzlo nebes pěvce požehnání kochaným veždy dýše bydlištěm, mír z vlasti vypuzen tam hlavu sklání, kdy proudy krve jinde myjou zem.
Jen ve snách lesík divné mívá zření, jak orel slavíka by hrdlem pěl, a slavík hlas svůj v rachot hromu mění, jak v závod s třeskem mečů, s hřměním děl.
Ba s hřměním děl, jež mládec svatým heslem jak Titánům by kyna vyvolal, by pozatřásl krále – kata křeslem svobody zlatých stékaje lid skal.
Již ohňokruhem duch se vzpoury šířil, a jeden zemí šlehal spásy žár, lid mstící tyranu již k srdci mířil, jen krok – a dravci utnut skles’ by spár.
Jen krok... a národ zajásal by v slávě, svůj prapor vetknuv na královský hrad, jen krok... a v purpurovém hávě volnosti kněžka šla by žertvy žhát.
Jen krok... avšak druh černý kata – krále znal v srdce lidu vhřížit símě zlé: tu ten, tam onen nechce sloužit dále, a červ již konal zhoubné dílo své...
Nad horou černou káně poletuje, v smutečný nebe obleklo se šat, v noc divé vítr melodie duje, a na divný to měsíc svítí sad:
tesané stromky, ovoce jich z masa, a tam – jak poslední by pomsty vzlyk – protknuta mečem lýra bezehlasá, a nad ní v houpu – pěvec – bojovník...
Cookies on Poetry Cove