Domkář Vojta sedí za stolem „u tří markytánek“; všechno s ním se točí kolkolem: se šenkýřkou šenkýř snící,
s černým stropem kahan blikající, židle, stůl i prázdný džbánek. Před měsícem drahé semeno – jaká upomínka! –
v zádumčivé zasil zeleno: byl to hřbitov, říše bolů, a to símě, které zasil dolů, jeho mladá, dobrá žínka.
Nepracoval – smutek krev mu pil; pole měl už ztvrdlé a než ještě srdce otupil, propil chatrč, propil všecko,
doma zbylo na kolíbce děcko a tu v krčmě sucho v hrdle. „Hrom a peklo! dal bych stodolu za jediný džbánek!“
a on pěstí praštil do stolu; spící šenkýř vylít’ s židle, roztáh’ k němu ruce jako vidle... tak mu zkazit libý spánek!
„Hoj, pantáto, jděte na kutě, máte prázdnou kapsu,“ zvolal na něj šenkýř mrzutě. „To by bylo takhle z ostra!
Kam s tou flintou? vždyť jste jako kostra! – Jděte, jděte, jste už na psu!“ Domkář Vojta pohlíd’ sklíčeně k svému posměvači...
vždyť měl přece děcko po ženě, jež mu na krk křížek dala, než se od nich na vždy odebrala,... zlatý křížek – hoj, ten stačí!
„Já že na psu?... na psu?... hahaha! jen tak dále vrč mi, ještě pevně stojí podlaha! Počkej jenom, zítra z rána
jakého to budu dělat pána, až zas přijdu do tvé krčmy!“ Nasadil si šikmou čepici a pak jako kníže
opustil tu divnou sednici; jedna noha druhé noze překážela cestou po ouvoze, až tak došel svojí chýže.
Přišel domů – měsíc v okna lil zář a do té záře postýlku i děcko zabalil; spalo v ní jak anděl svatý –
ale s krčku pouze křížek zlatý usmíval se na domkáře. A již ruku vztáhl po lůžku... ach, ta tvář, ta ústa! –
zří v nich jasně svoji ženušku! Však co na tom! lepšíť pivo nežli křížek a to zádumčivo, které po ní stále vzrůstá!
Bral už křížek – v tom ho zlehýnka hrůzným snem snad jata zadržela slabá ručinka: „Tata, tata, mami, mami,
černý bubák bere Ježíška mi, tata mami, mami tata!“ Jaká slova! – ach on pojednou na tom dětském lůžku
ztratil žízeň hříšně šerednou: hlava k děcku schýlila se – domkář Vojta plakal jednou zase pro dítě a pro ženušku.
Ráno pak šel opět do práce na pole jak prve, děkoval to ženy památce, která jemu na rozcestí
ukázala světlý paprsk štěstí – lásku k dítku vlastní krve.
Cookies on Poetry Cove