V lůně Vyšehradu věčného už míru došla celá obec českých bohatýrů. A jen když se dolů nová rakev sklání, pohnou se a vzpřímí spící velikáni.
Aby pozeptali nového se druha, zda už nad vlastí se klene míru duha. A pak znova zase v starém srdce hoři do tichého spánku věčnosti se noří. –
Vyšehradský hřbitov pln je davy lidu, a ta svatá půda chví se ve svém klidu. To se ti tam dole probouzejí ze sna – „Bratří, už zas jeden v naši říš se těsná!...
A je tentokráte kdos to v kněžské říze... vskutku, sám to Václav Beneš ze Třebíze.“ Pohnutí a úžas. „Už i ty?... tak mladý!“ zavzdychl to Evžén... a zas ticho všady.
Za to těžké hroudy, zkamenělé žaly, na kovovou rakev s hůry dopadaly. A když stišily se, znělo ze všad k němu: „Co náš drahý národ?! Povídej, jak je mu?“
Každý ze spáčů se vzpřímil ve svém hrobě, a již začal Beneš takto volnit sobě: „Milý Vítězslave, truchlé zprávy nesu: národ dosud úpí pod jhem litých běsů!
Ještě nemá volnost po tolika bojích, ještě musí hájit práva otců svojich. Ještě musí k seči nadšením být veden – já byl aspoň pérem z jeho vůdců jeden.
Bůh mi poskyt daru hroužiti se cele v dávný život Vlasti, matky osiřelé. A já k ní se tulil s láskou nepokrytou – poznal mistra Jana, stal se Táboritou.
Poznal i rok bědný: šestnáct set a dvacet, naučil se od něj zraků neodvracet. Ale zírat směle k bělohorské pláni jako k pohřebišti českých snů a přání.
Ach, to matky Vlasti byl jen stesk a povel, bych to do povídek vložil vše a novel. A já uposlechl, a ten národ český k zápasům tak sílí jejími se stesky.
A já proto s chutí psal až do úpadu,... až mi kynul Pán Bůh... v lůno Vyšehradu.“ Kolem opět ticho – jenom nade spáči lid se ještě loučí s povídkářem v pláči.
„Spijme dál,“ kdos ještě děl jak na útěchu, „až zas někdo přijde z vlasti živých Čechů. Snad se jednou přece dostane nám zvěsti, že náš drahý národ došel svého štěstí.
Do té doby budiž lehký nám tu kámen!“ – Ozvalo se ještě temné táhlé „Amen!“ A posvátné ticho opět vládne všude,... než zas přijde jiný – ach, kdo as to bude?
Cookies on Poetry Cove