Viď, příteli, že nadarmo
mne trápí tajné obavy,
jak bys mi nebyl více druh,
ten upřímný a laskavý.
Ty mlčíš jen – což opravdu
to nemáš víc, cos v oku měl,
než veselost mi ulétla –
a než mi kabát ošuměl?
Či proto snad mnou pohrdáš,
že srdce mé tak chudé je?
Jen odcházej, však dobře víš,
že zahrabals mé naděje.