U její oken zase už
se prochází ten mladý pán,
a mně je přitom teskno tak,
jak bych byl trny obsypán.
Oj, myslivečku srdnatý,
nebliž se tomu dítěti –
tvá ručnice je nabita,
jdi do lesa si stříleti.
Kdybys měl její srdéčko
tak poranit – „aj, kdo pak ví“ –
já bych se žalem rozplakal
a musel jíti za rakví.