Z války svaté jede tich a něm český rytíř známým úvozem a s ním zbytky jeho věrné čety – tam už z hvozdu kyne jemu hrad...
touhy jeho předmět mnoholetý. Myslil naň, když smrť se zavěsíc stejně na kříž jako půlměsíc po bojištích táhla, zkáza za ní –
ach, teď opět hlavu zkolébá na prsou své čarokrásné paní. Tenkráte, když v svatou bral se zem, panoše dal spoutat řetězem,
vrhnout v mornu, vranám na pospasy, na krčku že bílém nosíval v škapulíři jeho paní vlasy. Dále duní o zem kopyta,
řinčí zbroj a přilba rozbitá... však co to?... on posílal přec zprávy! a teď nikdo trubek hlaholem nevítá ho v lesku nové slávy.
A již vjíždí vraném na oři se svou četou v staré nádvoří – je jich málo, jenž ho vítají tu, a jen starý zbrojnoš pomáhá
s koně mu a od pláště a štítu. „Aj, kde lid můj a kde paní má?“ na zbrojnoše rytíř zahřímá. „Bojím se, můj vzácný veliteli:
kdybych čistou pravdu pověděl, ucítil bych hněv tvůj pod ocelí.“ „Mluv jen pravdu, třeba o smrti, sic můj hněv tě ranou rozdrtí!“
„Sotva’s odjel, tvoje dobrá paní ztratila se z hradu bez stopy a tvůj lid – ví Bůh! – se ztrácel za ní.“ „Bídný lháři, za tu mrzkou lež
dnešní noci sotva dožiješ!“ a pán hradu krůpěj po krůpěji stíral s čela, když jak zběsilý hnal se chodbou do komnaty její.
Hledal, hledal – marné hledání, volal, volal – marné volání, plakal, plakal – ale holé stěny vracely mu nářek ozvěnou,
až si zpomněl na páže své ženy. „Byla by snad k vůli rozkošem s uvězněným prchla panošem?... Když s ním nešla, najdu jeho kosti!“
a hned v mornu hnal se s pochodní, trýzněn hejnem černých pochybností. Běžel kvapně dolů se schodů – vyštval vrány... dávno po hodu,
jejž jim poskyt’, nežli odjel z hradu, a hned dal se spustit žebříkem do žaláře hrobového chladu. Sešel... mráz mu vběhl do těla...
v koutě vskutku kostra ležela... pochodní si lépe svítil na ni... ha tu druhá – a té na prstě skvěl se snubní prsten jeho paní!
Cookies on Poetry Cove