Rozpřádá večer sítě své
a teď je noří ve kouzlo;
můj bože! a to srdce mé
zas na ten hrad mi uklouzlo.
Do černých zdí, do tmavých zdí –
jen tam prý cítí šťastným se,
ať už se v síních raduje
neb pláče staré na římse.
O srdce, srdce zmámené,
vymkni se kouzlu ze sítě –
ty trosky mohou padnouti,
a jestli padnou, pohřbí tě.