Klusek, kopa veselá, sedlák na vejminku, ztich a zmlkl docela: nechodí už na půl míle
jiným dělat kratochvíle k Zelenému vínku. Chodíval tam každý den jako lupen svislý,
i když čas byl nevlíden; však když used, řeč a pivo zahnaly hned zádumčivo z jeho těžké mysli.
Když mu mráček s čela prch, humor vyhupoval v něm se zvolna na povrch, až posléze jeho šprýmy
každý mezi přítomnými ve slz moři ploval. Někdy popad šenkýřku a s ní hnal se prudce
celé krčmy přes šířku, chtěla z kola, tak i onak, ale on jak švarný jonák nepustil s ní ruce.
Jedenkráte s kruhači vsadil se, že dudy k tanci hrát mu nestačí, a on hopkal tělem kroutě,
když už dávno ležel v koutě dudák se vším všudy. Bylať vůbec muzika jako málokomu
pochoutka mu veliká: naslouchal jí v živlů vzpouře, v písni ptačí, v huku bouře, v šelestění stromů.
Ale nejvíc ze všeho jaly výměnkáře písně lidu našeho: s veselou se rozveselil,
se smutnou se smutek vtělil v oči mu a tváře. Někdy také zapěl si: „Zahučely hory –“
a to teprv viděl jsi: do té písně vkládal všecko, jásal v ní jak šťastné děcko, lkal jak stařec chorý.
Ale sotva dozpíval – upomínky vari! – jenom hlavou zakýval a hned zase dělal šprýmy
a byl mezi hlučícími mžikem zas ten starý. Měl-li hojně publika, Klusek šedesátník
mluvil jako kronika, a když kázal v smělých rysech o tom, co čet v časopisech, ved si jako státník.
Skýtalať ta krčma mu večer od večera pestrá čísla programu, někdy hovor politický,
jindy tanec, ale vždycky vyražení sterá. Bývaloť mu veselo!... ale časem přeci
něco v něm se zachvělo, jakby dávno zdřimlý pocit v prsou jeho náhle procit jako ptáček v kleci.
To když vešla z kuchyně Anča šenkýřovic ostýchavě mezi ně, prázdné džbánky uklízela
a své tváře odvracela zryté od neštovic. Ale pocit takový trval jenom krátce
ve veselém Vojtovi: dvé tří slov z úst šenkýřčiných a zas zanik v spoustě jiných jako píseň v hádce.
Hůře bylo v hodinu, když už neměl komu předkládat svou latinu, a když každá z prázdných lavic
zdála se naň volat pravíc: „Moh’ bys taky domů!“ Pomyslil si na venek, a hned jeho myslí
táhlo hejno myšlenek, a když posléz ze vrat vyšel, bral se odtud, jak byl přišel – zas jak lupen svislý.
Věděl, že jak do té tmy v statek rodný kráčí, kde mu hoře nad dětmi ve dne svírá srdce v těle
ach, a večer jemu stele jako na bodláčí. Věděl, že až procitne, uvítá jej váda
jeho snachy bezcitné, která, až jí lásky slovy na obranu pravdu poví, ukáže mu záda.
Věděl, že už všechno tu jde s ním jako s kopce, a on měl se k životu; proto také a jen proto
jako lanem táhlo ho to do sousední obce. Cesta vedla hodinu k denní jeho metě
skrze les a houštinu; však to nebyl úkol těžký, on tu cestu konal pěšky v zimě jako v letě.
Vždyť jen tam byl spokojen sedlák na vejminku – ale co se stalo jen, že tak náhle, jakby usek,
přestal chodit Vojta Klusek k Zelenému vínku? Dlouho, dlouho na Ouhrobci, Kluskovi tak milé obci,
lámali si velice mudrováním o Vojtovi moudré svoje palice. Páni kluci darmo denně
vstříc mu táhli rozjařeně – on si vždycky s nimi hrál na vojáky a pak ved je lesem zpět jak jenerál.
Čekala i mnohá žena, kdy jak vrchnost uražená pro pych s ní se pohádá, ale jen by sám jí vložil
otep roští na záda. Na večer jej postrádali jak truchlící pozůstalí denní hosté u vínku;
měli naň a jeho žerty jenom smutnou vzpomínku. První den když nepřicházel, mistr Knejp se s Jehlou sázel
o hlavu, tak ze zvyku, že než bude pátá bíti, vezme Vojta za kliku. Pozděj padlo na sousedy
jiné světlo: naposledy když šel domů – přeškoda! – v tmavu noci, stihla asi nějaká jej nehoda.
Možná dost, že po šejdovci posledním je tomu lovci kratochvil a veselí svěřovati teď své údy
poklidu a – posteli. „Chyba lávky!“ náhle vzadu kdos se ozval v jejich radu. „Pantáta je čil a zdráv;
já ho viděl: u mlýna si vykračoval jako páv.“ Totéž tvrdil čtvrtý, pátý... kdo by řek to do pantáty?...
však on dostal za to díl, že ač čil a zdráv jak ryba, do hospody nechodil. Vůbec prý se rázem stala
s Vojtou změna dokonalá: chůzí, řečí, oblekem zvážněl, jakby usiloval stát se jiným člověkem.
Teď tak mnohý byl mu sprostý; mluvil jenom se starosty, s radními bral poradu, jednou pak byl prý i viděn
na okresním úřadu. Nevšímal už ani děv si, co jich bylo vůkol ve vsi, z ostatních pak občanů
políra jen, jak ho potkal, odved v hovor na stranu. Nejradš chodil, tvář jak dumu, k stráni v místo plné rumu,
k Ouhrobci kde lehá les, jakby na té pusté půdě hledal jakýs vynález. Potom přišli z města páni
a ti jali bez meškání kus té půdy měřit se, na papír pak přenášeti i s polohou silnice.
A zas obce první hlavy navštěvoval bez únavy – co to v mozek vlezlo mu? – a zas chodil víc než jindy
k polírovi do domu. A když přišli letní dnové, bylo zase na štěrkové stráni vidět stařečka,
ale s ním i mnohé rýče, lopaty a kolečka. A hle, Klusek první popad na rumišti jednu z lopat,
vryl ji mocně do štěrku, však v tu chvíli zarazil se – přeťal v půli ještěrku. Zprva lek se... znamení to?
pak jen usmál, ač mu líto bylo toho zvířátka... co z těch pověr?... ať jen přes to dále kopá čeládka!
A už po vsi znělo všude: „Vojta Klusek stavět bude! stavět!... ale pro koho? při tom věku!... jednou nohou
je už v hrobě bez toho.“ Když pak někdy v sluch mu střely takých vtipů zasvištěly, říkával jen vesele:
„Ano, stavím, však jen proto, abych omlád, přátelé.“ A on pilně kontroloval, jak se denně odstraňoval
s jeho místa štěrk a rum, pak i hlína, až vše bylo hotovo až k základům. Potom přišly, Bože milý,
sněhy, a ty poukryly všechno jako peřinou, i to místo, jež mu bylo v zimě slastí jedinou.
Neznal karet, neznal piva, dřívějšího zádumčiva, ani těchy řvoucích úst – stále jenom viděl v duchu
ze země svůj domek růst. Ó až bude státi celý se zahrádkou ve průčelí, bude bohat jako král,
ach tak bohat – ale slzy nedaly mu myslit dál. Tak mu – jindy k omrzení – přešla zima v samém snění,
až se v první jarní den vskutku začal vyplňovat jeho krásný zimní sen. A byl všecek jako zmámen,
když tam viděl skládat kámen, cihly z těžkých nákladů, a je dole vápnem slívat ku pevnému základu.
Z pod zedníků drsné ruky slyšel jenom: ťuky, ťuky... klepy, klepy, ťuky, klep – výšily se vrstvy stěny,
prostor hloubil... příští sklep. Kde dřív slulo „na rumišti“, bylo jako v mraveništi, vrstvy k vrstvám kladly se,
ba to zvedal ponenáhlu pěkný domek z půdy se. Aj, tu budou dozajista dvéře a tu okna čistá
s čarokrásnou vyhlídkou a tam vzadu také chlívky s dvorečkem a se zídkou. A když posléz rovnost měli,
co tu bylo za veselí při pití a hovoru u samého kraje lesa jako v stínu praporů!
Co však byla vše ta radost! Zdálo se, že sama mladost vrátila se Vojtovi, když i tesař se sklenářem
byli se svým hotovi. Domek byl jak z drahokamů, a teď jenom scházela mu kára hlíny k zahrádce,
aby všechno bylo krásné zrovna jako v pohádce. A i ta když hotová se před ním skvěla v plné kráse,
Vojta, samá touha jsa, starou cestou bral se do vsi přímo k vínku hopsasa. A tam ještě – co to za div! –
pořádně se neusadiv, popad zase šenkýřku a s ní hnal se jako druhdy celé krčmy přes šířku.
A zas pil a dělal šprýmy – ale mezi přítomnými o tom ani potucha, že jen přišel, aby Anče
pošeptal cos do ucha. Aj tam Vojta v černých spodkách, v tmavomodrém šosáku jako ženich vykračuje
pod střechou si širáku, statně, zpříma, bujaře jako žití o jaře a má na kvap, jakby už už
čekali ho na faře. Kráčí lesem – ten ho ze všad vítá stromů šelesty, teplé slunko hází před něj
samé zlato do cesty – ó jak srdce buší mu v slavnostním tom kostýmu – ví, že po dni mraků vzejde
žití večer krásný mu. A co takto kráčí dále, vysílá jak na zvědy po té milé lesní stezce
nedočkavé pohledy, a tam zří už v doubravu vcházet ženskou postavu... na ruce má cos jak košík,
tmavý šátek přes hlavu. Jest to ona... ano, ona, šenkýřovic Andula – ve Vojtovi náhlá radost
každou žilkou pohnula, a již jde jí v ústrety svižně jako před lety, smeká před ní, uklání se
jako v první zálety. Ona dlouho pozoruje před sebou jej točit se, načež praví usilujíc
býti klidnou velice: „Tak jsem přišla, pantáto“ – ale není možná to, hrdlo náhle sevřelo se
jakby nožem prokláto. Vojta srovnav za uši si řídkých vlasů kučery zpříma k ní se rozhovořil
prostřed lesa nádhery: „Že jste přišla, těší mě, však já rovněž upřímně povím vám, co sejímáte
s mého srdce za břímě: Jsem tak stár prý, ano věkem, ale srdcem dosud mlád, vždyť jen lásku svojí matky
cítím dosud v nitro hřát, zvláště když si zpomenu na nebožku Mařenu, již mi otec nelítostný
hodil na krk za ženu. Ach to byla krutá zima, dlouhá zima!... její sníh jenom zřídka na ženině
lásky roztál paprscích: byla samá společnost, k hospodářství netečnost, až ji zášť a samé vády
sprovodily na věčnost. Doufal jsem, že pochopí mě aspoň syn můj jediný... dobrák byl, než zamiloval
do chudé se dívčiny... já však radou nelenil, by se jenom oženil, ale on i s nevěstou se
špatně otci odměnil. Zprva ještě měl se ke mně, až své ženy pod vlivem pomalu se cele opřed
mysli její předivem: žil jsem s nimi ve sváru jako prostřed komárů a já šel radš na vejminek,
bych měl pokoj ke stáru. Však tu teprv nastali mi krušní dnové života, zrozen k lásce poznával jsem,
co to děsná samota: prsa měl jsem stíženy tesklivosti kameny, a já vstával a já lehal
jako smyslů zbavený. Pak jsem začal v krčmy chodit... ne, to stojí za zmínku... vždyť jsem tak i jednou zapad
do hospody u vínku, a tam vzešlo brzičko lepších dnů mi sluníčko, když jsem spatřil poprvé tě,
moje zlatá Aničko. Proto – nech mě domluviti – chodil denně k vínku jsem a tu mnohdy city svoje
ukrýval i rámusem, proto byl jsem veselý, pil a jásal s přáteli, a když jsme tak v ráži byli,
třeba celou neděli. Láska rostla, a já musil tajit dál své pocity, proto stále hřmotnějšími
stávaly se pitky ty, a já v nitru trápě se, chodil dlouho po lese, doufaje, že náhoda tě
na oči mi zanese. A to se mi poštěstilo tu v těch místech před rokem, kdy jsem srdce odhalil ti
a vzal tvoje útokem: svolila’s mou, zlato, být, sdílet strázeň, blahobyt, kdybych jistým podmínkám se
chtěl a mohl podrobit. Hle, a tyto vyplniti zdařilo se skvěle mi: zvu teď svojím nejkrásnější
ze všech koutů na zemi, na něm pěknou chaloupku, věru jako na sloupku s drůbeží a kravičkami
a též párem holoubků. A to všechno tvé je, tvé je, Anduličko rozmilá, když mě budeš v srdci chovat,
jak’s mně tenkrát slíbila; nuže pojď v mé objetí, nech svůj ostych zmizeti, a má ústa s tvými ústy
smlouvu lásky zpečetí.“ A on rozpřáh’ před ní ruce ve svých tužeb blízký cíl... ale ona, uskočivši,
usedla si na pahýl, a tam v křovin ústraní skryla hlavu do dlaní, a pak dala do tichého
pláče se a do štkaní. Přistoup blíže... ptáci vůkol pěli jako z partesů... „Neplač jen, vždyť já to blaho
též sám sotva unesu. Inu, ano, dítě mé, vždyť my šťastni budeme, jen co spolů od oltáře
ve svůj domov zajdeme.“ Ale darmo odtrhoval ruce její od hlavy, dál a dále nářek vedla
hlasitý a jímavý; a když v nitra rozporu vzhlédla k němu nahoru, postřeh cosi na těch tvářích
jako výraz záporu. „Nevěříš snad mojí řeči, nebo mému pohledu? Přísahám, že od oltáře
tebe jen si povedu. Kdo mi jinak poručí? byť i byla’s nejchudší, do smrti tě jako klenot
budu nosit v náručí.“ Vstavši posléz nové slzy s tváří svých si stírala, kynem ruky nový zápor
na jevo mu dávala, až jí vyšlo ze rtů, že „ani být to nemůže, abych si vás... abych si vás...
vzala... vzala... za muže“. Vojta lek se, zrudnul v tváři, sevřel ruku do pěsti. „Rád bych věděl,“ zvolal prudce,
„kdo by nás chtěl rozvésti, neb co vůbec příčinou, že ač mou jsi jedinou od roka už, rušíš slib mi
i svou věrnost povinnou?“ „Slyšte,“ děla,... ale Vojta zas ji skočil do řeči. „Nejsem zvrhlec – kdo tak tvrdí,
sám je padouch největší. Ach, už tomu dávno je, co zas našed pokoje tvojím slibem, pustil jsem se
s hospodami do boje. Že pak jsem je slavně přemoh’, není žádným zázrakem: slib tvůj zářil jako slunce
podmínek tvých pod mrakem, a jak k štěstí obnově stačil sen mi o slově, doved jsem i pracovati
o svém novém domově. A ten domov mého snění skutkem stal se k posledu, a teď čeká, až si tebe
od oltáře povedu. Nuže zapuď rozpaky, znič všech klepů přízraky, a náš život bude láska,
která činí zázraky.“ „Tak mě přece vyslechněte,“ štkala stále víc a víc do krvava uplakané
oči šátkem skrývajíc. „Vždyť čím dál víc poznávám, že, co žalost dělá vám, neprávě si vykládáte –
slyšte!... já se přiznávám. –“ „Či snad máš mě za ženichů přídaveček na kopu? Všeho hojnost budeš míti:
těžkých peřin do stropu, stuhy, pestré brokáty, na krk staré dukáty – vše, co může mít jen dcerka
bohatého pantáty. A až jednou ku věčnému spánku zavru oči své, bude, moje znejmilejší,
všechno tvé a jenom tvé: domek i ta zahrádka, krávy i ta telátka, kousek pole, kousek louky –
po mně malá památka. Nuž a nyní, moje drahá, žádám tebe po třetí, pojď – zde hrad je tvého blaha:
v bezpečné mé objetí! Viz mě na mých kolenou! vyslyš lásku šílenou, rci jen ano! a ne já jen,
i ty budeš blaženou!“ Dlouhou chvíli klečel před ní, ruce po ní rozpínal, ale bol se ostrým spárem
hloub mu v srdce zatínal, škubal jeho tvářemi, až jej strhl ku zemi a ten les jej těšil darmo
svého ptactva písněmi. Jedním skokem byla u něj... ó co trpěl za muku!... sklonila se... horké slzy
kanuly mu na ruku.... prosila jej, volala, sama všecka zoufalá, až jej nářkem proseb svojich
k vědomí zas dostala. „Ó já bídná!“ lkala po tom. „Slyšte však, co pravda jest... vím to, vím, že musí za to
stihnouti mě krutý trest, co jsem loni vyvedla pomohši vám do sedla na důminku, že jsem po vás
láskou celá posedlá. Mnil jste mluvit do srdce mi, ale mluvil do prázdna,... podmínky jsem položila...
měla jsem vás za blázna... a to pouze v domnění, že co v světě kamení, láska vaše nikdy z něho
nevykouzlí stavení. Ale když jste začal stavět, plán se váš mi zalíbil, a já stále naříkala:
kéž by jenom mladší byl! Trápilo mě vědomí, že co v mozku tkvělo mi, předsudek a odpor k stáří
ve mně nikdo nezlomí. Ani vy... a proto dneska k vám s tou prosbou přicházím: odpusťte mi, učiňte už
konec mojim nesnázím, odpusťte, že nemohu míti vás hned po Bohu ve svém srdci – byť byste mi
hvězdy snes i oblohu!“ Starý Klusek uslyšev to upřel zraky v nebesa, skřížil ruce a pak teskně
zažaloval do lesa: „To’s mi činit neměla! Teď jsem zničen docela! Ó kde snů mých ženuška je?!...
zemřela, ach zemřela!“ Podal ještě pravici jí – a pak jako ve snění klátivou se chůzí ztrácel
v tmavší stále zeleni, jak by mohl jedině v této těžké hodině útěchy a klidu nabyt
v černé lesa hlubině... A co hledal, též tam našel za ptačího hlaholu: po třech dnech jej našli viset
na stromě co mrtvolu. V kapse byla cedule nadepsaná „Andule“ a v ní odkaz domku se vším
„za to blaho minulé“.
Cookies on Poetry Cove