Postilion.

Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán, napřed má trubičku, vzadu má truhličku,

jede, jede přes les a lán. Žádný není na míle daleko, žádný není krásný jak on, však je i pořáde

v saminké parádě – premovaný postilion. Když ho vidí junáci přijíždět, to by radši viděli saň –

inu vždyť potají panenky koukají ze zákrytů po očku naň. On se pansky na každou usměje –

ó ta kopa šlakovitá! – ale jen pro líčka jednoho diblíčka vběh’ by koňům pod kopyta.

Je to holka poštmistrů ze Lhotky, je to holka nad lusk a med; mnohý už ze synků pro její hlavinku –

je to holka! – svoji si splet’. Jednou v máji přijela do města, jednou v máji přijel i on, přijel a jedině

k vůli té dívčině stal se z něho postilion. Nikdo neví, jenom ten měsíček, nikdo neví o jejich snách,

o lásky šepotu pod lipou u plotu, nikdo neví o hubičkách. Včera večer opět se setkali,

ne však měsíc nad stromovím... nechtělo jináče býti než do pláče nejen nebi, ale i jim! –

Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán; napřed má trubičku, vzadu má truhličku,

jede, jede přes les a lán. A jak jede pomalu po návsi, vše se tlačí ze dveří ven, aby přec viděli,

nevěstu veze-li, a jak sám je vyparáděn. Klobouk, kabát samá je kytice a on sám jak májová tyč,

ale i trubička stužek je plnička, a tak všechno, ba i ten bič. A ti koně s kytkami na hlavách,

jak jdou hrdě, hopity hop! v mašliček okrase hází jim hříva se, a co ohon, jediný cop.

Ba i pošta, jindy tak chudičká, je dnes jako malovaná: od brzdy ku voji celá je ve chvoji –

věru pěkná podívaná. Takto veze panáček nevěstu na zámeček ku oddavkám! Škoda, ten chuděra!

kdyby byl od péra, moh’ s ní dneska k oltáři sám! Tam už otec smlouvá se o svatbě... ach, a nyní jediný brk

snad už dost inkoustu hnízdečka na spoustu té jich lásky do sebe vsrk’. Proto bylo všechno tak truchlivo

včera večer v stínu těch lip, když si tam šeptali, naposled skládali dlouhý velký věrnosti slib...

Hoj, jak teď si panáček počíná, an už minul zvědavou ves: práská si na cestu, jak by si nevěstu

přece sám jen k oltáři vez’. A teď ouží cesta se klikatá, vine do hor výše a výš, okolo úžlabí,

zrovna jak vedla by v pekla hrůznou tajemnou říš. A on pustil běloušům otěže, mrštil bičem do žlabin skal,

zamávl kloboučkem a pak si tichoučkem v trubku ještě zažaloval. A ti draci jakoby věděli,

co as hlahol znamená ten, zběsilém u letu ženou se po hřbetu skalních srázných, hlubokých stěn.

Však ne dlouho... náhle je pohltil, vůz i koně, rokliny chřtán – a tak jí v objetí může tam ležeti

na vždy, na vždy poštovský pán.