Temně zní a jednotvárně hukot strojů po sazárně ze strojovny jako repot posledního do kouta;
otroci, jak dí si sami, schýleni jsou nad kasami snášejíce na svém hřbetě povinnosti chomouta,
mnohému i s obličeje v těžkém vzduchu pot se leje – jeť tak dusno, jako bývá v přírodě, než nad krajem se
hrozná bouře rozpoutá... Nejstarší z nich poodložil sázítko, a jakby do žil vjel mu oheň, deklamoval,
jak už měl svou manýru: „Dobře... ač jen v rouše chudém, přece též jej míti budem; ale zdaž jste čtli ten článek
od Mrštíka v Lumíru?“ Čekal chvíli, vypnul tělo, a tu z konce zasípělo: „Sázím dvacet proti jedné,
že jsme s tím, co Vávra četl, jistě všichni na štíru.“ „Možná,“ vece stařík smělý, „však vy zvláště byste měli
znáti pravdu článku toho, shlédnout se v tom zrcadle jak sám národ, jenž tu vidí, že mu vinou vlastních lidí
odcizeny ideály jeho slávy omladlé –“ Nedomluvil... v okamžiku smích se ozval za pokřiku
různých vtipů: „Vávra káže!“ – „A co dělá za přemety!“ – „Jako sokol na bradle!“ „A já pravím: Cele prázdni
ideálů jsou jen blázni,“ horlil vůči posměvačům v myšlének svých pochodu; „vy je nejvýš v břiše máte
jak vše páté přes deváté v hlavě své, když cizáckostí štvete proti národu vlastní krve –“ „Ustaň žvanit !“
„Koho chtěl by chytit na nit vybledlého vlastenectví?!“ „Blb ten nikdy nepochopí proletářstva svobodu!“
„To řeč vaše?... Je mi líto, ale rcete, zdali lží to, tvrdím-li, že ve vás méně citu je než rozumu...
Nehrozí snad nebezpečí národu a jeho řeči?... ach a vaše zaslepenost s vrahem chystá zkázu mu!...
Jak to bolí!“ – Umlk náhle, jakby jeho hrdlo sprahlé dusem vzduchu, hnusem puchu zadrhnuto bylo bolem,
který řádil v nitru mu. Nikdo nehles... však co děje teď se s Vávrou?... Zle je, zle je! Tvář mu bledne, oko hasne,
ruka hledá oporu – tělo padá na souseda silné ruce... běda! běda!... již i pěna z úst se dere –
„Vodu! Rychle! K doktoru!“ A co jeden odběh nyní, přiskočili hned zas jiní a pak vzavše omdlelého
opatrně odnesli jej na volnější prostoru... Přišel lékař... vše se dívá, jak se budí, pookřívá
a jak posléz jasným okem zdá se loučit s přáteli: „Národně jen zbloudili jste, však vy máte srdce čisté,
a to také jednou Vlasti pomáhat vám povelí – !“... Zavřel oči... smutno kolem, soudruhové s těžkým bolem
vrátili se opět k práci, a ty stroje po sazárně tak – tak teskně hučely!...
Cookies on Poetry Cove