„Jsi zde, můj brachu... či kdes v lože rohu se ještě svíjíš?... Přistup blíže, jářku... ty zbyl’s mi pouze, s kterým mluvit mohu!“ „Jsem vždy ti k službám, když se slova nářku
ti derou těžce duše ze stísněné; však rci mi sám: má přítomnost jak dlouze vhod bude tvému rozmaru a touze?... vždyť dřív než shodnem hovoru se o bod,
ty, kdybys mohl, bys mě třeba probod’, ó Lamingene!“ „Ne, ty mi křivdíš, aspoň v této chvíli... to ticho – muka, mluv, ó mluv jen se mnou,
vždyť ztrestat tebe já už nemám síly!“ „Co vedeš, pane, za řeč předojemnou o svojí mysli tichem postrašené?! Rač povážit, jak teprv bude tobě,
až tělo tvé se octne v černém hrobě, kde horší ticho do vší věčnosti se u tebe a v tobě uhostí, ó Lamingene!“
„O milý brachu, těcho poslední má, jenom tak nebuď na mě krutým příliš!... Kol mě je tma a noci děs mě jímá...“ „Nač, pane můj, tak lítostivě kvílíš?
hleď, nad tebou se modro nebes klene, a myslíš-li, že noci děs ti kruší tu nemocnou, až na smrt chorou duši, snad černé skvrny ve tvé paměti
tě odhánějí spánku z objetí, ó Lamingene!“ „Jak, černé skvrny?! – Bídný čaroději, zas navazuješ nitku rozhovoru,
kde před chvílí jsem přetrh’ násilně ji!“ „Je líto mi, však musíš bez odporu již vyslechnout, co mou se myslí žene... Ó viz tu zemi šťastných kdysi Chodů!
Ty’s připravil ji bídně o svobodu, že z utrpení jejich kroniky ční jak jich hory kleteb výkřiky, ó Lamingene!“
„Ha, za to, lháři, zasloužíš si trestu!... Ó jsem tak sláb a vím jen, že se mýlíš: já vstoupil jenom na otcovu cestu...“ „A viděl jsi, jak křivděno jim příliš
a jak jsi vládl zemi zubožené? Ty v násilností starých nedohlednu jsi neodčinil ze všech křivd ni jednu, však ztýranému na smrt Chodovi
jen stále těžší dával’s okovy, ó Lamingene!“ „Ó kde je meč, jenž by tě přeťal v půli, ty smělče drzý! – rebelii niče
já pouze plnil císařovou vůli.“ „Když jsi se dříve zvrhl na mamiče, jenž zvrácel pravdu v skutky vymyšlené. Vždyť dráždil’s Chody jako stádo hovad
sám ke vzpouře, bys moh’ je pokutovat a pomyslit tím spíše na vzetí práv jejich psaných s králů pečetí, ó Lamingene!“
„Kliď se mi s očí... ach necítím ruku!... a nemohu než řeči dobrodiní za ticha trapnou vyměniti muku...“ „Jen tiše, pane, já mám slovo nyní
v té vážné době valně připozděné... Co dal jsi lidí v pouta, žalář vrci, co jiných zmučit – až je úzko srdci! – by, kdo ti poddán, nes’ až do hrobu
tu nejděsnější ducha porobu, ó Lamingene!“ „O běda! běda!... což pak v světě není už žádné moci, která děsný hlas ten
by mohla na ráz přivést ku mlčení?!“ „Ne, není žádné, a já jsem tak šťasten, že musíš zřít mně v tváře nezastřené a slyšeti, že ze tvých nervů každý
byl otupen i vůči hrůzám vraždy... rci, jméno jedné z oněch obětí zda černou duši z těla nerve ti, ó Lamingene?!“
„Jak nevděčným jsi!... ó já přec i vínem tě častovával, abys jména toho mi nezpomínal v žití chodu líném!“ „Snad proto mám těch zpomínek tak mnoho
na popraviště Chody obklíčené, na jejich vůdce, jak ti zahřměl v uši, než pod oprátkou vypustil svou duši: „Než po jediném roce mine den,
též na soud Boží budeš uveden, ó Lamingene!““ „Toť klam a šalba! Co let přešlo, pravím, už od té doby v času nekonečnost,
a já jsem živ a budu opět zdravým!“ „V trest každá chvilka jeví se jak věčnost tvé bídné mysli hříchy přetížené. Jeť tomu rok, co’s nohu ve třemeni
se díval s koně k jeho utracení – ó kaj se, kaj... děl pravdu Kozina, již nastává tvá slední hodina, ó Lamingene!“
„Je tomu rok, rok teprve, můj brachu? co se to děje?... ó můj dech se krátí a je mi, jakbych tonul v moři strachu!“ „To znamená, že nebe popřává ti
poslední jitro teplem prozářené, píď času ještě, bys moh’ z hříchů kát se, jež napáchal’s co Chodů hrůzovládce... i mě, jenž chtěl tě zbavit zločinů,
že’s mučil tak až po tu hodinu, ó Lamingene!“ „A byť bych měl i smrť už na jazyku, já, otroku, bych pro řeč takovouto
tě v tomže ještě skolil okamžiku!“ „A já, než smrť ti přetne žití pouto a Boží soud tě v pekla výheň vžene, již nepustím tě ze železných rukou,
však budu vraždit výčitek tě mukou, jak samým Bohem v úkol dáno mi, té jeho jiskře, tvému Svědomí, ó Lamingene!“
Cookies on Poetry Cove