Kytice.

S dvojicí svých dítek měl ji po svém boku v šťastné domácnosti plných deset roků, potom přišla nemoc, zlá jak nenadálá, a ta jeho mladou ženu

záhy ve hrob sklála. Tenkráte, když v rakvi spouštěli ji dolů, bědoval a kvílel v nevýhladném bolu, házel na ni hroudy – srdce svého kusy –

přísahaje, že jich svazek i dál trvat musí. Však... sníh teprv jednou na hrob její napad, a on chtěl zas ve dvou cestu žitím šlapat,

jež mu v osamění od té smrti její blínem strastí zarůstala stále divočeji. Ponenáhlu také přestal vdovec mladý

dítky vodit z města velké do zahrady, k zelenému domku, v kterém jejich milá matička tam pod růžemi sen svůj dlouhý snila.

Za to častěji se zastavoval nyní s nebožky své ženy dávnou přítelkyní; zvala vždy je k sobě – jisté znamení to, jak těch malých sirotečků

bylo jí tak líto. Slávku devět roků, Lidce sedm bylo, když to tvrdé spaní matku zachvátilo: o jaro a léto oba starší byli,

když ji s otcem bez matičky prvně navštívili. Žila v téže třídě v jedné z městských zahrad... což se mohli u ní do sytosti nahrát

na trávě i v písku, v stínu starých stromů – jaký div, že uvykli si chodit tam jak domů. Tam je vždycky vítal její úsměv sladký,

objímala náruč jejich „druhé matky“, tam i otec ztrácel z duše neveselo, jakoby mu slunce lásky znova vzejít mělo.

Když pak mráz už odech’ okna zimním květem, velké překvapení uchystal svým dětem, které úsměv léta dát i zimě může – přines’ jednou o polednách

domů čerstvé růže. „Půjdete, mé dítky, k ní, své milé matce,“ pravil k drobotinám nad obyčej sladce. „Je dnes její svátek – kyticí ji touto

obdaříte... ve pevnější naší lásky pouto!“ Sláveček a Lidka teple ošaceni, brzy po obědě vyšli ze stavení,

tatíček jim kynul stoje mezi vraty, a když zašli, blaženě se vrátil do komnaty. „Růže, jež jí nesou,“ děl si v mžik ten světlý,

„za kratičkou dobu povadnou a setlí, ale símě,“ dodal, „které po nich zbude, vzejde jednou, vzplane jednou v lásky květy rudé.“

A co takto dumal svého štěstí lačen, venku sníh se počal s těžkých sypat mračen... sníh – a na ulici jeho andílkové – – ne, ti jistě jsou už dávno

u své matky nové. A ta najisto je zasypává právě důkazy své lásky při dortu a kávě – ať se třeba strhnou s nebe mračna šedá – –

ona jistě ve vánici odejít jim nedá... Zase upad v dumy... ach, byl skoro šťasten... Večer sám k ní zajde, ve příhodný čas ten

posléz odhodlá se ku společné pouti tímto světem upřímně jí srdce nabídnouti... Zatím přestalo se chumeliti s hůry,

na chvíli i slunce vyskočilo z chmury a svět zdál se z toho radovati celý – jen ty jeho dítky ještě zpět se nevracely.

Zpět se nevracely, ani když se šerá snášela už na zem křídla podvečera, ani když se lampy na ulici ztichlé začínaly rozežíhat

zvolna... ne tak rychle! Vyběh na ulici... vzduch byl zima sama, sníh mu úpěnlivě vrzal pod nohama – jaké štěstí pro ně, u matky že nové

v mrazu tom je zahřívají lásky paprskové. Spěchem bral se k vile – aj tam zřel své děti u rozžaté lampy posléz přicházeti,

ale v jakém stavu – oba skřehlí mrazem, jakoby už unavením měli klesnout na zem! V mžiku, co je zahlíd, k nim i skočil ruče,

v druhém už je svíral pevné do náruče, a pak s touto tíhou – zdali dražší komu? – do teplounké spěchal jizby domů, domů, domů...

V kamnech záhy oheň převesele praskal, otec drahé dítky hladil jen a laskal. „Tak jste byly u ní, srdce mého touho – ale rcete, kde jste po tom

chodily tak dlouho?“ „Šly jsme rovnou domů,“ řekl hošík zpříma; „aj vždyť matička nám tak daleko dřímá, na hřbitově, kde teď schůdné cesty není,

a to ještě na posledním jeho oddělení.“ „A pak jsme tak dlouho stály mezi rovy,“ doložila Lidka, „než se Slávečkovi

podařilo jamku vyhrabat a růže do ní vsadit, na to její zasněžené lůže.“ Otec slyšel, trnul... nyní teprv chápal...

dítky jeho vedl živé lásky zápal sněhem k drahé matce, jeho mrtvé ženě, kterou také milovával kdys tak zaníceně.

A ten svatý plápol, dávný šťastný pocit činem jeho dítek zas mu v nitru procit, a on svatosvatě mrtvé slíbil znova, co jí přisáh’, když šel od ní

prvně ze hřbitova.