Korrektor.

Tak tu sedám každodenně od večerních dumných hodin, kdy si jiní spokojeně hoví v kruhu milých rodin

jako ptáci v teple hnízd; žena dřímá pod hroudami, syn můj mezi peřinkami jako vše až na tu ztrátu,

jež mě nepřestává hníst, slaďounce již spí... a já tu musím číst. A čtu dnes, jak čet’ jsem vždycky,

úvodník a zprávy denní, sněm a přehled politický, soudní síň a o osení zprávu třeba z Chotovin,

ale také inseráty, služby, práce, různé ztráty, obchod, kde je prima káva, nebo výčep lihovin,

vůbec všechno, co se dává do novin. Dokud u kas k pohovoru nálada je při sázení,

ani „koně“ korrektorů, ač již k tahu zapřaženi, trmácet se nemusí: je dost času lovit „ryby“,

pravopisné hledat chyby, které v obtah vloudily se usednuvše v sazbu si, ba i louskat v rukopise

rebusy. Hůře, když se k sklonku chýlí doba sazbě vyměřená; tu je třeba napnout síly,

aby mysl unavená chtějíc snad už na kutě nenechala ze zákoutí kterés kasy proklouznouti

nějakému velešprýmu nutícímu k smíchu tě, ale vždycky končícímu mrzutě.

Přikvačí, ač nevoláno, pomyšlení, byť i klamné, až sem vejdu zítra ráno, že hned celá sazárna mne

uvítá jak šumný úl, že i ústy metrampáže redakce mi něco vzkáže a pan sazeč energicky

přijda bouchne na můj stůl – kdo chce psa bít, najde vždycky na něj hůl. A tak časem zdola shora

ten a onen zadupne si na „nedbalce“ korrektora, že zas přehlíd cosi kdesi v inserátu „Čabraky“;

nečitelné rukopisy – na té nitce místo visí, jemuž dal své ideály, nyní skleslé na vraky,

v oběť i svůj talent, má-li nějaký. Ó, já také jednou míval sny a touhy, krásna zárod,

o lásce jsem k dívce zpíval, pojal v srdce vlasť a národ, svět i lidstva dychtění, ale život šlehy svými

pálil křídla nadšení mi, že jsem v sobě neustálen dal se zřídka do pění a byl tím jen víc zas vzdálen

umění. Život, který skytá jiným tiché štěstí prosté hoře, ved’ mne krajem nehostinným:

nebo hnal mě proudy moře od úskalí k úskalí... pravda, posléz žínka drahá vystavěla stan mi blaha,

však než sama nadála se, přišly náhle přívaly, a ty rázem vše mi zase porvaly.

Tenkrát v hlavě černé chmury, v srdci tuchu příštích věcí čet jsem prvně korrektury v ohnivé té novin peci

dlouho, dlouho do noci; a co klidu měl jsem třeba k dobývání toho chleba, šklebili se potměšile

na mne ďábli divocí z žínky mojí zarputilé nemoci. V šumné směsi různých zvuků,

v niž i smích si cestu našel, ba i v stroje hrozném huku zněl jen suchý trapný kašel v uši mi tak děsivě,

že jsem, v ruce modrou tužku, mysle stále na ženušku, nemohl se pomyšlení zhostit v obav předivě,

že tou dobou snad už není na živě. Dotrpěla... ó, muk kleště trhaly mi srdce z těla,

a já podnes nevím ještě, jak jsem moh’ tak zdrcen zcela korrektury čísti dál – ach, vždyť moje žínka milá

ve mně oheň roznítila, jenž i v těžkých žití bojích jasnějším vždy světlem plál, svítě plněj na snů mojích

ideál. A v té době truchlení mi určil jednou krutý osud čísti mezi zemřelými

její jméno, které posud nutí oko do pláče – – nevzav radu s rukopisem nechal tenkrát umříti jsem –

zrak mi slzel... však v tom smutku zda-li mohl jináče? – dvouletého... ano vskutku... oráče.

Čet jsem dál... čas prchal letem a mně bylo, jakbych k pouti po dědinách s flašinetem měl se již již rozhodnouti

a s ním i svůj život spříst, ale ohled na synáčka, nebožčina jedináčka, kázal mi tu déle pobýt

a se dál tou prosou bříst: pro něj střádat, pro něj robit, pro něj číst. A zas řada dlouhých roků

uplynula beze změny, jen ty slzy vyschly v oku, jen ty rány zajizveny v srdci mém... však s přáteli

za mladosti volných časů co mne táhlo k slunce jasu, v nepřízně je mlhách skryto na ssutinách veselí –

a co mám, jsou zatím tyto miscelly.