Na pomezí vlasti Husovy, tam, kde pásmo jejích strážných hor vysoko se zdvihá nad obzor, lid se sešel v tábor hotový,
jakby čekal povel, vytrhnouti k boji na odemstu potupené drahé vlasti svojí. Lid to český. Starci sehnutí
hledí před se jako mračný hvozd, hoši v zraku jeví zvědavost, muži údiv, ženy pohnutí, ba i nemluvňátka lnoucí k prsu matky
ssají nějak nepokojně pramen žití sladký. Však z těch vážných, starých hvozdů kol také divný ozývá se šum,
zdá se prosbou letět k nebesům a stem výstrah snášet v český dol, jakoby svým hlasem chtěly Čechy všude připravovat na poselství,
jež jim slyšet bude. Lid se sešel blíže u Bavor vyčkat návrat přátel Husových, brániti ho povždy hotových,
a vždy temněj šumí k nim to s hor, a vždy určitěji zní to v jejich duši, že je pravda, hrozná pravda, co teď jenom tuší.
Dva dny přešly, aj a třetí den po táboře nastal ruch a šum... Tamo v dáli vidět jezdců tlum. To jsou oni. Pán Bůh pochválen!
Ale běda, běda, tvář až ohněm hoří, jak tak smutně, jak tak zvolna blíží se jich oři. A jak v povel hnul se tábor v před
a šel jezdcům polem, loukou vstříc, bledosť lehla na každinkou líc, blesky srší každý jejich hled, a když obě strany už se zdravit chtěly,
nikdo nehles’ – jen ty bory teskně zašuměly. Václav z Chlumu – chvíle veliká – skočiv s koně na zem rodnou klek’,
políbil ji, a ten polibek sňal mu teprv tíhu s jazyka. „Lide český,“ pravil, „toho, jehož lid jsi, přijmi pozdrav, jejž ti poslal
cestou ku hranici!“ Slova tato jako blesku šleh osvítila temnou skutečnost – jejich Jana tedy na věčnost
sprovodili v děsných plamenech!... a co lid tak dumá, jakoby se k tomu z pozdálečí ozývalo rachocení hromu.
Vyšed k němu děl pak vetchý kmet: „Neblahé jsme měli tušení, že náš Mistr skoná v plameni; však než dále budeš vyprávět,
ukaž jeho věrným posvátné ty věci, jež nám neseš na památku po velikém světci.“ „Lide drahý,“ odpověděl Chlum,
„nemám po něm ani popela; spálili i kosti docela, když už duše vzlétla k nebesům, a ten popel z kostí i ta kolem hlína
byly posléz uvrženy do dravého Rýna. Nesu však, co víc než ostatky, zvláště pro nás, Čechy, znamená:
jeho slova láskou plamenná, jeho odkaz dražší nad statky. „Drž se pevně víry, kterou poznala jsi, drahá vlasti, a ty budeš
šťastná na vše časy.“ To šel na smrť... duše jeho klid stále velký, v pravdě svatý byl, a pak ještě v ret mě políbil,
jakby chtěl ten odkaz zpečetit. Proto drž se víry, kterou poznala jsi, drahá vlasti, a ty budeš šťastná na vše časy.“
Nový rozruch – žena ke Chlumu nějaká se dere přes pole, podává mu útlé pachole přednášejíc tuto prosbu mu:
„Polib mého synka rtem, jenž dosud plá ti svatou věrou, a on bude vždycky při ní státi!“ Václav z Chlumu, muž jak ze žuly,
byl tím pohnut... a pak Husovo políbení vnášel na novo na rty dítek, s nimiž hrnuly matičky se k němu, co jich vůkol bylo,
by i v nich se čisté víry símě zapustilo. Lid se vrátil do svých domovů odhodlán, že bude hájiti
nad vše statky, ba i nad žití, drahý odkaz – víru Husovu, a on také sáhl smělou rukou k zbrani a on celých čtrnáct roků
bil se a mřel za ni. Však když zřela všude pustotu, lépe česká pochopila zem, co Hus mínil svojím odkazem:
lásku k pravdě – Bratří Jednotu, a ta též se stala vdechnuta kdys dětem na kultury českém sadě nejkrásnějším květem.
Cookies on Poetry Cove