Halucinace.

Nuže, dobrá! – Vím jen tolik, že to přelud mysli vaší, který ob čas ne-li spánek, tedy aspoň klid vám plaší;

ale aby léčba moje mohla býti naležitá, musím znáti do podrobna okolnosti, za nichž vždycky

vám se zjeví – jste přec dobrý římský křesťan katolický – jen a zrovna, jak mi díte, jezovita.

Pane doktor, doma často slýchali jsme jako děti o mém dědu po přeslici velmi mnoho vyprávěti:

že byl písmák, moudrá hlava, ale trochu vzdorovitá, zvláště v tom, kde hrála úkol Čechů vlasť neb pravda Boží –

o tom prý se přesvědčil i na smrtelném jeho loži naposled jej navštívivší jezovita.

Když jsem dorost’, čet’ jsem knihy, drahé po něm relikvie, bibli, spisy Komenského, všelijaké historie,

jak je dosud chová jeho knihovnička z prken sbitá; a já řek’ si, když jsem nahlíd’ v jeho srdce spisy těmi:

kdo moh’ být mu nepřítelem? – a tu nejprv zjevil se mi v širáku a se lstí v očích jezovita.

Pak jsem uved’ ve svůj domov žínku víry dědouškovy, a tu teprv pro mě nastal čtením bible život nový,

krásný tak jak v ní ta pravda jediná a věkovitá... a já jednou pomyslil si čta ty krásné její žalmy:

„Kdo nám moh’ ten poklad pálit!“ – a tu zas se ukázal mi s párem očí jedovatých jezovita.

Pane doktor, byl jsem tehdy nejšťastnější, věřte, horal, ať jsem doma v knihách četl, nebo venku pole oral:

žil jsem v lásce, kterou pouze slovo Boží lidem skytá, v hrdém snění o jednotě Českých bratří proslavené,

a já žasl: „Kdo, kdo moh’ ji vyvrátiti od kořene?“ – a hle, mně se opět zjevil – jezovita.

Jednou četl v novinách jsem divnou věc: tu zprávu, že byl kdesi pohřben jistý oráč, který ani mrtev nebyl,

a v mé mysli ihned jal se ozývati neodbyta: hlas, že také český národ druhdy vložen do hrobu byl,

a já ptal se: „Ó kdo tehdy k zdánlivé jej smrti ubil?!“ – a mně opět ukázal se jezovita.

Zkrátka tedy, pane doktor, kdykoli se událo mi pomysliti, co již stihlo český národ za pohromy

od počátku Hory Bílé – Čech jich ani nespočítá – neb když ptám se, kdo v té době činil nás tak nešťastnými,

ano vždycky, pane doktor, před okem se objeví mi pod širáku temným štítem jezovita.

Ba i kdybych zamyslil se, co tak s vámi mluvím právě, v budoucnost, kdy národ český dojde opět k nové slávě,

ač je celá země jeho divnou krtčí prací zryta, a se ptal, zda pak by kdo jej moh’ zas strhnout v propasť zhouby,

vím, neb jsem si, pane doktor, zcela jist, že přede mnou by zas se zjevil jako vždycky jezovita.

A ba vskutku, už je tady, pěkně mu ten širák sluší, kouká na mě, jak by spasit chtěl mou bídnou českou duši...

však ať kouká, u mě toho mnoho věru nenachytá, – nebojím se ani ďábla, byť tím víc se na mě šklebil –

ale víte, pane doktor, já bych rád jen, by to nebyl zrovna ten tak odporný mi jezovita.

Milý brachu, v této věci – je to ovšem proti zvyku – musíte se obrátiti k nějakému historiku:

máte krev a cit a mysl jako starý Táborita, a když vám ten znalec dějin vyvrátí, v běd moři že se

neoct’ národ jezovitstvem, potom teprv přestane se zjevovat i odporný vám jezovita.