Poslechněte, milé děti, co vám budu vyprávěti o památné příhodě, jež se v našem národě
v našich dobách stala. Stálať lípa osamělá prostřed návsi u kostela, a k té denně po práci
přicházeli sedláci, čeleď jich i mládež. Nejstarší z nich vyprávěli o švandách a o veselí,
jakých druhdy přehojně prožívali na vojně v dálných cizích zemích. Také ze vsi upomínek
kladen lupen na lupínek z příběhů a ze šprýmů ku zábavy svěžímu lahodnému věnci.
Však i luzných květů dosti z Čechů velké minulosti mnohdy řeč v něj vázala, a tu mládež slouchala
s utajeným dechem. Tomu však už dávno jesti... zatím stihlo národ štěstí, že moh’ pevně spojiti
s mocnou šlechtou k dobytí státního se práva. Proto vždycky, ač sám nechtě, k vůli této slavné šlechtě
držel jazyk za zuby, aby v propast záhuby střemhlav nevřítil se. Musel i své ideály
dát si pány klerikály přistřihnout, jak náleží, aby aspoň v mládeži byl dost katolickým.
Jana Žižky slavné jméno nemělo už býti ctěno, aby snad ten slepý rek nepokazil vyhlídek
politické akce. A tak všude na něm lpělo jakés dusné neveselo, jenom naši sedláci
scházeli se po práci k táčkám ve stín lípy. A tu jednou hrozná bouře přikvačila, v živlů vzpouře
blýskalo se, duněl hrom, náhle třesk’ a v mžiku tom zasáhl tu lípu. Ó tu lípu!... Kde kdo ve vsi
běžel cestou zaslzev si k ní a žasl: její kmen bleskem nebyl zasažen, jedna z větví pouze.
Větev polou přeražena, pod ní trávy ze zelena tmí se místo rozryté, jakby cosi v zemi té
blesk přitáhlo k sobě. A z té jámy čouhá cosi jako srp a ostří kosy, hrábě, rýč a motyka,
ba i kola všeliká a co všechno ještě. A hle, tam i karabáče vyčuhují nejináče
nežli jako úkradím mezi starým nářadím bídných robotníků. Aj, tu vystoup sedlák z davu –
„Vyslechněte, co se v hlavu za myšlénku dere mně, když tak zřím, jak ze země nářadí to čouhá.
Víte všichni velcí, malí, že je do ní zakopaly našich otců mozoly utržené na poli
při nucené práci; že když kladli do země je, zářily jim obličeje nadějí, že robotu
ukládají v lůno tu země na vše časy; i že táhli z pohřbu její domů pak co nejslavněji,
prosti pout a řetězů, jako tábor vítězů pod Svobody vlajkou, jako rovní svojích pánů,
jako páni vlastních lánů, bez drábů a bez Franců, jak šik vřelých zastanců práv i podřízených.
To vše víte, moji milí, méně však, že nepohřbili naši dobří otcové zcela v temno hrobové
svoje nevolnictví. Tělesného zbavili se, v jiné horší zapletli se, v robotu to duševní,
a zda nevězíme v ní doposud až po krk? Zdaliž není robotou to, když se národ nechá touto
šlechtou vodit v koleje, po nichž sama nespěje k jeho ideálům?! Vždyť se za řeč naši stydí,
k čemu lnem, to nenávidí, znajíc jen svou moc a Řím – ba je věru otroctvím, tak jí posluhovat!
Přijdeť jednou chvíle svatá, kdy Čech svrhne železa ta se své ruky spoutané a pak teprv přestane
býti nevolníkem. Proto zas ty dříče krve zahrabme, však hloub než prve, ať nic z hrobu temnoty
známky české roboty na den nevynese. Tak i v úsvit doby nové jednou naši potomkové
snad i někde pod lipou panské brzdy zasypou válečných svých vozů.“ A to též, svět celý ví to,
stalo se: jak nářadí to i ty brzdy u vozů za hlučného lomozu byly zakopány.
Český sedlák svojím cele stal se opět, cítě v těle nespoutanou sílu lví, vedoucí jen k vítězství
práva drahé vlasti. Snad. Však snad i, milé děti, bude ještě jiné smetí musit v zemi zakopat,
aby sám se nedopad’ zase v jiném vleku.
Cookies on Poetry Cove