Čtyři muži vážných tváří v staré jizby polotemně rokují a rozumují o osudech české země.
Jeden tak a druhý onak, každý podle vlastních zásad vidí národ v budoucnosti buďto trpět, nebo jásat.
Venku pnou se k zamračené klenbě nebes věže Týna,... ach, to Praha, srdce vlasti, k modlitbě své ruce spíná.
Tři z těch mužů zástupci jsou politických hlavních směrů, svorní v tom, že má to nyní český národ na maděru,
ale v tom, jak pomoci mu, nesvorností zatvrzelí – jsou tak málo přátely si a tak mnoho nepřátely.
Venku mha a neveselo, ulice je plna bláta, a kdo na ní opozdil se, kolem okna domů chvátá.
Slyš, teď čtvrtý z mužů praví: „Všichni máte pravdu sice, ano všichni, ale jenom – promiňte mi – s polovice.
Z výkladů-li vašich vyjmu něco, něco z bible listův, máte as můj celý program, jasný, prostý – zákon Kristův.“
Venku prší, oblaka se stahují jak stíny noci, kolem okna stále řidčej míhají se pozdní chodci.
Čtvrtý z mužů pokračoval: „Jak to prosté: „Miluj bližní!“ Vím, že u vás cílové to doposud jsou nedostižní.
Ale jednou podmaní si hloubkou pravdy všechno všude, a pak teprv člověčenstvo velkým, slavným, šťastným bude.“
Venku roste tma a dusno, přijde bouře dozajista; podle okna přechází už nějaký jen policista.
„Pravda, zatím všechno všude k udržení svého panství, Němci, šlechta, slavná vláda posílá jej do vyhnanství,
ba i církev, které přece nejvíce ho šetřit patří, ale buďme upřímní si, také my, i my, ó bratří!“
Venku pro déšť nezřít Prahu, pusto, mrtvo, smutno kolem, u okna pak krk a uši vyčuhují pod chocholem.
„Hleďme tomu zákonu se duchem, srdcem dostat k jádru, a z nás bude každý křemen a náš národ jako z kvádrů
a před naší velikostí zas uteče Němec chlubný, jako utek’, sotva zaslech’ husitské jen vířit bubny.“
Kdo to venku věžmi Týna pozvedá své ruce k nebi? Z ulice dvé obličejů do vnitřku se jizby šklebí.
„Tak když v nás ten zákon přejde, obestře nás světlo nové, skvoucí tak, že odzbrojí se jím i naši odpůrcové,
ba že se i parlamenty, jak nás shlédnou, shroutí studem, a my v záři té své pravdy jen se na to dívat budem.“
Venku pusto, mrtvo kolem, od okna se stáhly uši, a teď jako pažbami se na veřeje mocně buší.
„Tak i chrámy lží a klamu bořiti se budou samy, národní pak církev česká vstane nad jich ssutinami,
a z ní do všech světa koutů i k té nejbídnější naci dostane se zákon Kristův druhou českou reformací!“
Ve dveřích se objevily pod chocholem známé tváře – žádný strach, ten český bratr jest jen výtvor balladáře.
Cookies on Poetry Cove