Buď tedy s bohem, čarovná
ty kolébko mých blaha snů;
zavírej za mnou brány své –
já nad tím více nežasnu.
Tkej dál jen sítě mámivé –
já vím, že šťastným nebudu;
a rozpřádej je po srdcích –
neumím klnout osudu.
Ty hýčkala jsi štěstí mé
i zhoubu, obé na polo –
jdu od tebe, a přece bych
tu věčně bloudil okolo!