Až sem – tu sobě oddechnu
a drobet sednu na kámen;
jsem unaven už od cesty
a zpomínkami omámen.
Zdi tytéž, tytéž kameny
to prchlé mládí kreslí mi –
jen trochu mechu vzrostlo v nich,
jsem starším, ony staršími.
A černy jsou jak osud můj:
bez vánku, rosy, šelesti –
ó kameny, ó kameny,
nejste vy moje bolesti?