Andělíček.

Měsíc se skla oken už se zvolna ztrácí, ale v jizbě řezbář doposud je v práci.

Ba i světlo svíčky uhasíná slabé, však on ještě pořád hladí, řeže, dlabe.

Mistr pílí, pílí – s první rána září mají andílkové být už na oltáři.

Jeden je už hotov... na kamnech se suší, ret jak chtěl by zpívat – jen mu vdechnout duši.

Druhý ještě nezří bídu po komůrce, ještě kus je dřeva pod rukama tvůrce.

Mistr pílí, pílí – na postýlce vzadu usnulo mu dítko o slzách a hladu.

Ale náhle v nářek probudila ze sna živou jeho radost bídy družka děsná.

Dítko zdvihá ručky, oči chtějí z víček – na kamnech se třpytí krásný andělíček.

Otec běží k němu, líbá je a hýčká, potom ssundavá mu s kamen andělíčka.

Co je hladu trýzeň proti jeho kráse! – dítko tichne, tichne a již usmívá se.

A zas ruku s dlátem osvětluje svíčka – dítko ztichlo zcela... líbá andělíčka.

Mistr pílí, pílí – až jen vzejde ráno, bude zase o krm hojně postaráno. –

Hlava dořezána, dobarveni rtové – dítě stále líbá rety purpurové.

A když usch’ i druhý, svíčka dohořela; bylo na úsvitě – rychle do kostela!

Mistr stoupne k lůžku, andělíčka bere – bože můj, co vidí na postýlce šeré?!

Trne, v leb se bije – prokletá ta hříčka otrávila barvou jeho andělíčka!