Kdys na hřbitov šel farář velké obce a vzdychal těžce, smutně hlavu věšel, zkaleným okem po hrobech se díval a pravil tiše: Ó vy šťastní mrtví!
Vy přepluli jste údolím slz v Eden, vás hlava nebolí a starost netlačí vás, a nejste štváni – jak tu sladce spíte! Ó jak vám závidím! Jak toužím k vám!
Tu přišel k hrobu, na němž stojí Kristus vytesán z mramoru jak bílý přelud. A tento Kristus přiložil prst k ústům a vyčítavě pravil správci duší:
„Co vzdycháš, reptáš? Tak ty příklad dáváš svým ovečkám, jak nésti mají kříž svůj? Což netrpěl jsem já moc, víc než ty? Což nepletli mi farizejci léčky?
Což nezvali mě pijanem a žráčem? Což nekřičeli na mne, že se rouhám? Či měl jsem já vděk uzdravených chorých? Což nebyl já jsem zrazen apoštolem
a opuštěn svých učedníků sborem a křivě vydán zbabělými soudci a za jásotu lůzy na kříž přibit? Co trpíš ty, čím já bych nebyl strádal?“
„Ó Pane dobrý – pravil na to farář – tisíce bolů prošlo tvojím srdcem, pro které nemá lidská duše míry. Však jeden bol ti cizím, jenž mne drtí:
O tobě každý věděl, že jsi chudák a nebyls vykřikován za boháče a za lakomce, který střádá zlato, a neměls dluhů s jejich starostmi!
Tys pro žádného neměl ruku prázdnou. Víš co je závist davů bezdůvodná? Tou zbraní ďábel nejvíc ovcí trhá a srdce pastýřovo nejhloub raní.“
A Kristus roztáh dlaně zas a – mlčel.
Cookies on Poetry Cove