ZRÁDCE.

V zahradách Neronových už je ticho. Řím, šlechta, luza, ba i mládež bujná v dům vrátili se z krásné podívané: Už dohořely živé pochodně,

jež zapálil jim božský císař Nero. Poslední křesťan doúpěl a shasl. Už zápach mrtvol nesnesitelným byl. Nos držíce si, odcházely dámy,

parfumům zvyklé z Indie a Ofir. Sám Nero už se válel na svém loži. Co on dal Římu, nedal posud nikdo! Noc byla mrtvá. Tu do zahrad dusných

jde mládeneček: Velké oči tygra má vytřeštěny. Hápavým jde krokem. Obočí černé vzhůru zakřivené – dráp medvědí – a uši odstávají,

jak u zločinců častěji se vídá. Byl zrozen z matky křesťanky. Když padla pod spáry šelem na aréně římské, sirotka ujali se bratří v Kristu

a živili jej. Klekal u oltáře a přisluhoval knězi v katakombách. Když pusté řeči mluvil s nevěstkami, byl apoštolem přísně napomenut:

Buď naprav cestu svou neb vyjdi z církve! To řek mu Petr po mši v shromáždění. Duch Jidášův jej posedl a vyšel a praetorovi udal jména bratří.

Teď přichází, by spatřil svoje dílo: Čenichá jako pes. Ta slastná vůně! S rozkoší labužníka bloudí sadem a ssaje zápach v otevřené nozdry

a slídí po kůlech, s nichž visí mrtvých trup zuhelnatělý, vyhřezlá střeva... Škleb výsměšný hra po vysedlých lících: Ten tu je Claudius, ten Flavius,

ten Graecus, Cecilia, Alba... Vás poznávám. Už nebudete v děrách těch podzemních své žalmy skřehotat a kárat mládí, krásný život volný

pod vládou Caesara a smavých bohů! Já zvítězil jsem! Já, jenž sluji Makar! Já Makarios vskutku jsem: Jsem Blažen! Na soudnou stolici se vedral

a soudí jako posedlý: Kdo klaní se mu, ten je anděl, kdo neklaní, je ďábel zlý. On hlásá, vším že vládne osud jen,

a každý dělá prý, co musí. A přece trestá – mravně rozhořčen – až z „loutek“ odletují kusy! To dobré srdce toho bouřliváka!

On zove Krista lidstva jedem, však Nerona se zářným slaví hledem a soucit něžný má i pro Šimáka. Jen život hlásá jeho Musa –

a síla to jest píseň její. Však čím to – obchází až hrůza – že jeho čtenáři se – zabíjejí?