Tvrdé, příšerně rozbrázděné
a nezkrášlené zelení
jsou naše hřbety naježené –
my Satani jsme vtělení!
Sraženi s výšin pro svou pýchu
trčíme v zášti hrozivé,
stem vodopádů v horském tichu
hrčíme hněv a hrozby své.
Zdviháme k nebi hroty smělo
jak lví spár, ostrý, veliký,
jak strašnou pěsť, jak drzé čelo
a vyplazujem jazyky.
A Perun do nás tluče hromy –
však my se mu jen chechceme,
my zvyklí jsme už na pohromy
a hezkou míru sneseme.
A kdyby hrom nás rozbil v kusy,
tím větším vzplanem jásotem:
Pak lidský červ též zhynout musí,
co přilepil se na náš lem!
Led vine se kol našich skrání
a z ňader našich fučí chlad –
my zvykli jsme jen na zoufání
a nemůžeme milovat.
Po pomstě naše hrdlo práhne,
však marné sny a povzdechy –
kol hlavy nám jen mračno táhne –
milenka prázdné útěchy.
Tak rozbrázdění, rozšklebení
a v tvrdá pouta skovaní
se mračíme do věků vření
my zkamenělí satani.