U vody hluboké
vykvetl řásný.
Nevěděl, jak je
štíhlý a krásný.
Díval se na slunce,
na mraků lety,
na hraní motýlů,
na hvězdné světy.
Díval se s úzkostí
na pění ptáků –
slzy mu zářily
ze smutných zraků.
Nevěděl, k čemu je
na této zemi,
proč se jí držet má
kořínky všemi?
Chtěl by jít na kopce,
v dálky se dívat,
chtěl by jít na hvězdy,
po řekách splývat.
Chtěl by se s ptáky
v blankytu koupat,
s poutníkem jedním
do lesů stoupat –
hovořit s lidmi
na celé zemi –
a musí stát zde
vrostlý a němý.
Pojď, broučku zlatý,
jenž hryže a ssaje,
pij med můj sladký,
co v kalichu zraje.
Přijď, princi zlatý,
ve hbitém letě –
mne už nic netěší
na tomto světě!
Brouček se nalokal
medu a vůně –
a zvadlý květ
spí v hlubinách tůně.