Kdys přišla Luna před trůn Paní
a smutna klekla na stupně:
„Ó Královno! měj smilování!
Jak bloudím světem potupně!
Kdy bratr Slunce s nebe zírá,
vždy země naň se usmívá,
květ koberců mu rozestírá
a všechny ptáky rozzpívá.
Když ale zdvihám já své líce
a Slunce má se na odchod:
hned pustnou lesy, hloub se tmíce,
hned počernává stříbro vod.
I v houští ztichá bdělé ptáče,
i lid se ztrácí v domech svých –
a moje snivé světlo pláče
jen na hrob, na rakev a hřích...“
I odvětila Paní Luně:
Mé dítě milé, nač ten stesk?
Hleď na svět jako Slunce slunně
a uzříš slunný smích a lesk!