Je pošmurný, tmavý listopad,
vlak moravskou žene se plání
a ve voze do koutka krčí se
tři vojáci otrhaní.
A jeden dí: Jak z pušky dým
se ztratili důstojníci,
a my jsme z fronty prchali
jak ovce před vichřicí.
Druh na to: Hladní jako psi
jsme skočili na vlaku střechu –
dost bylo jich sraženo v tunelech –
my mrzli v tom honu a spěchu.
A třetí: Kde jsme stanuli,
tam brali nám zbroj a šaty,
jen s nemocí v těle se vracíme
v ty naše domácké chaty.
Tak čtyry leta jsme trpěli
a co teď ze všeho máme –
jsme žebráci bídní, otroci
a Slovan své okovy láme.
Tak jeli nocí a hleděli
na hvězdy spravedlivé
a chleba kus, jejž dal jsem jim,
křoupali v měkkosti tklivé.