Za krásných dnů mé mladosti
jsem čet tvou píseň unylou –
a jako krásná pohádka
jde znova, znova duší mou.
To bylo v listě obrázkovém,
jimiž jsem rád tak listoval –
tam za Tvé písně toužným slovem
se obraz kresby na mne smál.
Kdes na výšině jakés hory
ve smavý krásný letní den
trojlístek studentů si hověl,
na trávník v štěstí rozložen.
Zdvíhali čapky, ruce vzpřáhli
kams do hor, rovin, do dáli –
(tak Ludwig Richter kreslil mládí –)
a Tvoji píseň zpívali.
Jen akord slední zní mi v duši –
když duše znavená chce v let
z těch tvrdých, dusných trampot žití,
tak rád bych zas tu píseň čet’:
„Nad námi blankyt svítí,
před námi krásné vlasti ráj,
za námi propast hluboká
se šklebí.
Ó touho mládí! Křídla široká
já chtěl bych rozepnout
až k nebi!...“ – ?