Teď poslechněte, legendu Vám povím.
Sám jsem ji prožil. Přátelé jsme byli
jako dva květy na jediném stvole,
a oba v letech, kdy se mladá duše
probouzí z dětství, otevírá oči,
svět objeví a ptá se: Kdo tě stvořil?
Kdys na procházce, kvartáni dva moudří,
jsme odhlasovali, že Boha není.
Vše tvoří Příroda. – Než, je-li přece Bůh?
A je-li peklo? Co pak s námi bude?...
Slyš, kamaráde, kdo z nás umře dříve,
ten vrátí se a druhu taj ten zjeví.
Slib dali jsme si, sudba roznesla nás,
mne do království, jej pak na Moravu
a mezi námi proudem tekla léta...
Kdys měl jsem strašný sen. Můj přítel přišel:
Mrtvola bledá, černě oblečená
Stoup’ k mému loži, přísně hleděl na mne. –
Aha! Tys přišel, bys mi podal zprávu!
Tož je tam za hrobem co, nebo není? –
On mlčky vrtěl hlavou. – Není. – Není. –
A nepromluviv odešel mi ze sna.
Až po půl roce přijdu na Moravu
a ptám se po něm. – Umřel před půl rokem.
Nic není tam – Odkud jsi tedy přišel?!