Velekněz Menho z mládí sloužil chrámu. Jsa mládenečkem, vstoupil v školu kněží, hieroglyfům svatým naučil se, by uměl čísti staré runy chrámů
a tajné zkazky hrobek v pyramidách, učil se hymnám k bohům věkožizným, obřadům tajným k bohům Re a Isis, učil se klanět mystériu božstva,
jež za oponou před zraky se skrývá. A sloužil božstvu s věrnou oddaností. Tam před oponou do prachu se skláněl, zápaly dýmů libovonných pálil,
nadšeně lidu o tajemstvích hlásal a vroucně pěl mu hymny nesmrtelné. A nyní sám je veleknězem božstva a strážcem tajemství, jež skryto zrakům.
Nevstoupil nikdy za oponu chrámu, kde božstvo trůní v nehynoucí kráse. Dnes dech mu pravil: Odkryj! Odkryj clonu! Svým okem shlédni, čemu vzdal jsi život!
Půl století se skryté záři klaníš! Už hoden jsi ji spatřit! Odhal clonu! A clonu odhalil třesoucí se dlaní a spatřil kobku – tmavou, prázdnou, pustou.
Nižádná záře božstva tajemného, před níž by ve prach klesla bílá hlava. Nic! Pouhé nic! Jen tma a puch a plíseň! I padl ve prach, na kolena padl
a zřel svůj život rozpadat se v trosky jak loď, jež v bouři narazila v skálu. A hořko bylo, zoufalo mu v srdci. Ztracený život, všechno klam a šalba...
A tak tu dlouho na kolenou klečel a vstával těžce, se zlomeným srdcem. Chtěl vyjít z chrámu, k fellahům chtěl jít a s nimi orat, vláčet, sít a žíti
a s palem česat sladké plody datlí a dojit velbloudice – roven lidem. Leč starý zvyk a řád a bázeň z lidí mocnější byly nežli jeho touha.
Dál zůstal v chrámě. Mladé kněze učil, zas obětovat božstvu tajemnému, jež vládne světu, skryto za oponou, kadidlo pálil, hymny staré zpíval,
přijímal dary lidu nábožného, jenž z dálných končin putoval v ta místa. A s tajemstvím svým odešel k svým otcům.
Cookies on Poetry Cove