Byl mládec černovlasý,
hrdý jak lilium –
jen ve hvězdách měl oči,
a v očích plno dum.
A mnohou ženu krásnou
to zlobilo, že sní,
a před půvabem jejím
se zajat nekloní.
Tu mnohá dívka hrdá
cest jeho hledala –
a jenom co se usmál,
pak už ho neznala.
A mnohá paní sličná
se na něj usmála –
a sotva pozdravil ji,
jej kopla bezmála.
Teď chodí poražený,
že vylákat se dal,
má oči přimhouřeny
a v hloubi duše žal.
„Ó, ženy, ženy, ženy!“
lká často zoufalý –
„mé nebe jste mi vzaly
a země nedaly!