Dvě léta Evropa už hoří.
A nikde zásvit naděje.
Co mluví papež o pokoji –
zbloudilý v sněhů závěje...
U prázdných krámů hladné davy,
s věží už zvony sundali –
kdo sláb byl, zmírá úbytěmi –
i dědky k vojsku sebrali.
A hledáš v novinách až konec –
nervy až k prasku napnuty –
a v snění procitáš, jat hrůzou –
a klidu ani minuty.
A dav se hrne za požitkem –
pryč s bázní, kázní! – Potopa!
Jen užij – zítra můžeš umřít –
kdo by se staral o popa!
V kazajce svěrací jsme spjati,
radost se kamsi propadla,
pro nic už není zájmu v duši,
jsme syti války divadla.
Jen mozky generálů žijí –
těm přišla za věk doba žní –
leč člověk míru sedí zničen,
jak genij s mrtvou pochodní.
Zdeptán je rozum, lidskost, krása,
kol vládne jenom otroctví –
a zadumanou duší táhne
o konci světa proroctví.
Svět proti světu. Hukot moří.
Pád hvězd a země třesení.
Bůh nad vším jako soudce hoří
a v lidstvu pláč a zděšení.
A udeří-li básník do strun,
jen hněv se ozve potají,
po hrůzách války hrůzy míru
nám z dálky bičem mávají.
Toť naše obět nekrvavá
a v zákopech se krvácí –
tak z obětí svět nový vstává
a starý v hrob se potácí.