Tak táhnou vůz, co noha nohu mine.
Jen zřídka zazní pacholkovo „ejho!“
Rozumná moudrost z velkých očí řine,
klid nesmírný a odevzdanost ve jho!
A já jsem zmítaný
svobody touhou,
proklínám tyrany,
porobu dlouhou,
řetězy chřestím,
odkrývám lež,
pohromu věstím
na bídnou spřež,
na prahu žaláře
plivám jim do tváře,
prosbám se nepoddám,
hrozbami pohrdám,
v jitra i v západy
vymýšlím úklady,
jak bych je odhalil,
jak bych je povalil
a jak bych národu
vydobyl svobodu.
Okovy bratrů mých
řežou mi srdce,
otrocky jejich smích
v mozku mi vrce.
MUSÍM já jejich
provazy strhat,
i kdybych vlastní
život měl zmrhat:
Musím já bojovat,
řvát jako lev,
pěst musí vzdorovat,
vřít moje krev!
Já musím!
Přes slova otcova,
přes slzy matky,
přes prosby sester svých
nemohu zpátky!
Já musím!
A voli táhnou těžký vůz svůj zvolna,
vzor otroctví a ponížení hovad,
za věchet slámy všechno dát jsou volna
a otrokářům lidstva němě posluhovat.