Zhasla hvězda ranní,
dívka skonala,
matka bez ustání
o ni plakala.
„Slunečko, mé robě!
Hřálo’s v domku mém,
zapadlo’s mi v hrobě,
v hrobě studeném!
Byla’s cizí světu,
samý vonný pel -
tak čistého květu
žádný neviděl!
Andělé tě vzali,
vznesli do nebe –
kvítku opadalý,
zhynu bez tebe!“...
Na hrob uplakána
chodí den jak den,
i dnes přišla z rána –
vizte zázrak ten!
Ze hluboka rovu
kvítek vyrůstá,
vítá bledou vdovu,
líbá na ústa.
Jak nevina dítka
voní jeho pel –
tak čistého kvítka
žádný neviděl!
A že slzy vroucí
na hrob slily je,
podnes kvítko skvoucí
slove: lilije.