Vichřice vírná
burácí světem.
Skácela trůny,
koruny smetla,
hranice mění.
Se stromu lidstva
setřásla listí,
nahnilé plody,
s praskotem větve
padají na zem,
s duněním klesá
zpuchřelý kmen.
Se stromu Církve
mnohý list uschlý
kolotá stržen
k propasti dolů...
Vichřice divá
hlučí a zpívá.
Rodí se jaro,
rodí se den...
Z archivů prašných
ježí se spisy,
moli se plaší,
pergamen lítá –
výsady, práva
vichřice divá
urvala v plen.
Na skále v moři
strmí chrám bílý,
kříž jeho báně
nad bouří dravou
světů a moří
věčný sní sen.