Krásné je město, nad kterým
se věže k nebi pnou,
ty líbají se s hvězdami
a mraky kol nich jdou.
Krásný je hrad, jenž věží svou
se přes údolí dívá
a vítá z dálky poutníky,
jimž hlásný rohem zpívá.
Věž k nebi zvedá lidský zrak
a hlídá od nepřátel
a zvoní, hlásí hodiny
a chrání obyvatel.
Ty, Matičko, jsi naše věž,
věž z mramoru, vždy nová,
věž z bílých kostí slonových,
ty věž jsi Davidova.
K Tobě své oči zvedáme,
když děs a strach nás tíží,
zde útočiště hledáme,
když nepřítel se blíží.
Ty jako štíhlá, pevná věž
nám ukazuješ k nebi,
a pod svůj plášť nás ukrýváš,
když pekla chřtán se šklebí.
Ó přijďte všichni, křesťané,
v té věži hledat spásy
a s její výše prostranné
přehlížet světa krásy.
Zde do výklenku věži té,
jež přesahuje světy,
na důkaz lásky, úcty své
kosatců stavím květy.