Dež mo žena omirala,
sleboval ji svatosvatě,
že se s drohó neoženi,
debe bela v samym zlatě.
Měl jo než – a bral to vážně –
ale všode scházi mama,
matka dětom anděl strážné –
má jich nechat serotkama?
Trefoje se dryčná robka –
Ale sleb! Co řekne stará?
Smotně stává o náhrobka –
tode hrob – a tam je fára.
Za nebožko modlivá se,
věčny světlo svěť ji, Bože,
abe nehde v nočnim čase
nechodila strašet može.
Pul srdca má o nebožke,
a pul o nové a děti –
má vzit složke nebo dróžke?
Bože, je to ževobeti!
To ho osvitil Doch svaté;
Skróšené šil na hrob k ženě:
„Nebožko má, rozsoď sama!“
volal k zemi skormóceně.
„Seš-le ješče proti temo,
abech děťom tvym dal matko,
ozvi se mně těžkó zemó,
moje drahy nebožátko.
Bodeš-le šak s tichó došó,
neozveš se, nepromloviš,
znameni to bode jisty,
že seš pro to, že nám svoliš“.
Poslóchá – a v hrobě ticho...
Pámbu zaplať! – leti k fáře –
a než měsic minol drohé,
s novó stál jož o oltáře.