Pojď, usedněme
pod borovicí
v zátiší lesa!
Vidíš, ten motýl!
Těká, tak černý
jak tvoje oči!
A nyní na stvol
used a pije
z květiny vonné
jak já z tvých retů.
A jeho křídla
dechem se zdvihají
klesají opět,
jak tvoje ňadra.
Na útlém stvolu
houpá se tiše,
jako tvá hlava
na prsou mých...
V hlubinách lesa
do dutin stromu
tluče kdes datel,
jak naše srdce.
Slunce se směje
jak naše štěstí. –
A tu se ozval
za nimi táta,
karabáč v ruce:
A na tvá záda
padají důtky,
jako když na stráň
kroupy se sypou...