My všichni jdeme životem
jak lanem – nade smrtí,
pod námi čeká moře, zem,
až kosti naše zdrtí.
Nač, prosím tě jen, stoláři,
kolébku robíš děcku?
Nač, panno, chvátáš k oltáři,
sníc v muži krásu všecku?
Nač plují plavci v cizinu,
nač André letí k výši?
A, když i já s ním zahynu,
nač ty své verše píši?
Svět celý chví se nad hrobem,
kdys do hlubin se sřine –
a proto křídla! křídla sem,
bych vzletěl k hvězdě jiné!