Co spáchal jsem já ubohý,
pro rány Spasitele!,
že duše má je v žaláři
v tom malém, slabém těle?
Jen malinká dvě okýnka –
těma se ve svět dívá –
a ještě v těch dvou okýnkách
se často slzou stmívá.
Jenom dva malé otvory,
kterými duše slyší –
a těmi často slyší jen
řvát dravce ze svých skrýší.
Chtěla by v síle obra vstát
a rozbít světa mříže,
leč má tak málo jíst a pít,
jen kapky krve líže.
Chtěla by křiknout vesmírem,
až pršely by luny,
leč prsa jsou jak husličky
a slabounké v nich struny.
Chtěla by vznést se nad tu zem
a po hvězdách si kráčet –
leč jako otrok galejní
musí své tělo vláčet.
Tak sedí v tmách jak Dalibor
v žaláři dlouhou chvíli,
sní o krásnějším životě
a na své housle kvílí.