O polední hodině
v tiché lesní dolině
uleh’ jsem si do trávy.
Slunce vršky prokmitá,
v trávě muška zlatitá
houpá se mi u hlavy.
Mlčení jde samotou,
jen mé tělo s duší mou
tajné vede rozpravy.
Poslouchám a nedýchám,
směju se jich pletichám –
člověka to pobaví:
Mé tělo, tělisko, ty žoku masa a kostí!
To žádný neví, co mám s tebou mrzutostí.
Když řeknu: Ulétněm tomu pozemskému dusnu –
ty zívneš jako lev a lehneš si: „Já usnu.“
A vztahuji-li ruku po hvězdnatém kvítí,
ty cupeš jako děcko a chceš dýmku míti.
Když závoje tajemství už počínám se chápat,
ty myslíš jen, co bumbat a co papat...
Ach, já bych chtěl být lehkým andílkem,
ty obrůstáš mne sádlem, sádýlkem –
ty protivná masitá taško!
Nu, počkej, počkej, však ty budeš plakat,
až po mém hrobě žabky budou skákat!
Nu, počkej, přijdeš ty špendlíčkem kopat –
a nebude už rýčů, nebude už lopat –
ty protivná větroplaško!...