Nemocní leží na ložích,
sní o lékařce v snění,
jež může ještě pomoci,
kdy pomoci už není.
Tvůj obraz plane před nimi,
k Tobě své oči nesou
a Ty se vlídně skláníš k nim,
když bolestí se třesou.
A neseš jejich duši lék,
poznání, lítost pravou,
a měkkou rukou zmírňuješ
jim bolest údů žhavou.
A tisícové putují
k Tvým stánkům, k občerstvení,
a tisícové poznali,
žes naše uzdravení.
Tisíce zlatých srdeček
na obrazích Tvých visí,
neb Tvoje ruka dává lék
a k životu zas křísí.
A uzdravených tisíce
Ti nesou vděčné zpěvy,
a já dnes Tobě na oltář
jen listí nesu révy.
Hle, jak ta réva po zdivu,
se k Tobě, matko, vinu,
výš nad zem, nad hřích, ke světlu
výš z pozemského stínu.
Tys uzdravení nemocných,
jimž svět pomoci neví,
Ó Máti, skloň se k nemocným,
trpícím dětem Evy!