Potkal jsem kamaráda,
jda světa cestami,
my byli brzo bratry
a naše harfy sestrami.
Když zanotil jsem píseň
a v struny udeřil –
kol stáli mnozí tupě –
on chápal mne a uvěřil.
My snuly sny a plány.
V zakletou půjdem zem,
zbudíme zpěvem princku,
svobody lidu dobudem.
Hrdými šli jsme městy;
při věžích vysokých
jsme přisáhali věrnost
si do hrobů až hlubokých.
A jednou, když jsem usnul,
on pod jabloní bděl:
Tu přišla dívka krásná,
jíž rovné nikdy neviděl.
A od té doby druh můj
byl změněn docela –
jak na zelený čtvrtek
když řehtačky zní z kostela.
Nevěděl jsem, proč blednul,
proč v řeči umlká,
proč jsem mu náhle cizím
a cizí jest mu harfa má.
Kde býval nadšení žár,
tam nyní mrazí chlad,
kde svorná láska hřála,
tam rozepře a nesoulad.
My země nedobyli,
prchali ve spěchu,
nám v patách nepřátelé
stříleli salvy posměchu.
A já teď každé noci
jí chodím pod okno
a se zaťatou pěstí
jí vyčítávám horoucno:
„Tys vypila mu duši!“
Tak hlas můj sípá tmou,
„Tys vypila mu lásku,
jež byla pouze zcela mou!
Zničila’s velké dílo,
Harpyje upíří –
buď prokleta a sklána,
nás ani věčnost nesmíří!“