U ohniska máma stála,
pod koláče přikládala.
Běta v koutku s pannou hrála,
pohádku jí vykládala.
Kdo to otevírá dvéře? –
sníh a vichor duje z venku,
o hůlce se v jizbu béře –
líto hleděť na stařenku.
,Bůh tě pozdrav, dcero milá!
Zle dnes venku chleba prosiť -
sotva jdu – ach, už ta bílá,
už by si mě mohla skosiť!’
„Tu je koláč, maminečko.
Čerstvý! Z máselného těsta!
Pomohu vám, stařenečko,
nerovná je od nás cesta.
Pojďte mámo, pojďte mámo –„
pod pažím ji z domu tlačí.
,Ale, dítě, pusť mě radší!
staré nohy nepostačí.’ –
Vyvedla ji, běží zpátky –
v srdci bodlo ji to ranou:
– Její dítě přede vrátky
pod paží se vede s pannou.
Koláč dává, řkouc jak matka:
Čerstvý! z máselného těsta!
Pojďte mámo. Tuze hladká,
ledovná je od nás cesta...–
Matka hned se otočila:
„Maminečko! Pojďte zpátky!
Co byste se plahočila?
Zítra máme Boží svátky!
Ukažte ten sotůreček –
Vždyť můžete u nás bývať,
můžete svým vnučkám zpívať,
můžete si odpočívať!“