Před nádhernou vilou zbohatlíka
v parku tichém za kovanou branou
vytepána z čisté mědi
bachantka se tyčí nad fontánou.
Modelem k ní stála žena nahá,
ona v odiv staví nahé vnady,
s pohárem se rámě její vzpřahá
v ústret dětem, jež si hrají tady.
Zdvihá pohár, zdvihá hlavu vzhůru,
naslouchá, jak z města úder kvílí,
vojáci tam perou v zvonu kůru,
který s jeho stolce sesadili.
Pod ranami perlíků zvon úpí,
bezmocně se ve střepiny tříští,
reliefy s nápisy se kupí,
otcové jež vryli pro věk příští.
A pak na vůz naložili trosky
zvonoviny, kříže, věrověstů,
jedou k dráze. Bachantka sen božský
dál si sní a šťastnou přeje cestu.