Znám jednu smutnou zemi –
je dlouhá na sta mil,
vzdech úpí stromy všemi,
a všemi lomy kvil.
Jen tu tam kvítko pučí,
je na smrť ubledlé,
má kalich plný žluči
a krve usedlé.
Tam řeky černé táhnou,
a zdroje bez písní,
a rty-li k nim se nahnou,
jen žluč je potřísní.
Tam za každým tvým krokem
cos sípá, šepotá,
strach za tebou jde skokem
a v tobě tesknota.
Tam skřivan letě k nebi,
nezpívá – pláče jen;
noc hrůzou snů se šklebí,
jich splněním je den.
A oblohou té země,
jsou smolné oblaky,
hrom do nich mumlá temně
a honí přízraky.
A soumrakem té země
jsou davy zoufalých,
rty hryžou a jdou němě,
neb mají v duši hřích.